1.3.2007
Nedávno
jsem chytl takovou inspiraci. Byl zrovna druhý den meetingů rady GBC tohoto
roku. Celý den jsem do toho byl ponořen, což pro mě není jednoduché. Takové
meetingy mi úplně nesedí, ale tento druhý den bylo pouze jedno téma, a tím bylo
rozdávání knih. I ostatní členové GBC mi potvrdili, že to byl ten nejlepší den,
jaký kdy strávili na meetingu, protože jediným tématem bylo prostě jen knihy
Šríly Prabhupády.
Měli jsme příležitost vyslechnout si prezentaci jednoho z členů správní rady BBT o vydávání a rozdávání knih, o historii rozdávání knih a jeho vývoji za ta léta, o počtu jazyků, do kterých jsou knihy Šríly Prabhupády přeloženy. Nabídl nám velice úžasnou prezentaci, plnou různých statistik, které alespoň mě zaujaly. Probudily ve mně vzpomínky na dny, kdy jsem já sám rozdával knihy.
Ve skutečnosti jsem znovu začal vychutnávat sladkost některých z těch odříkání, jen díky tomu, že jsem naslouchal o rozdávání knih celý meeting. Mnoho oddaných bylo požádáno o vystoupení a představení svých realizací členům GBC. Jeho Milost Svavás Prabhu vyprávěl velice pěkný příběh o jeho setkání se Šrílou Prabhupádou. Dévamrta Mahárádža také oslovil shromážděné a hovořil o důležitosti čtení knih Šríly Prabhupády.
Sám je velkým příkladem. Je oddaným, který klade ve své zóně rozdávání knih jako přední věc pro management. Stále podporuje rozdávání knih. Jeho promluva mě velice inspirovala. Dává velký důraz na nutnost zaměřit naši pozornost na knihy Šríly Prabhupády, ne pouze na jejich rozdávání, ale také pro své vlastní realizace, které jsou zcela jistě nedílnou částí pro úspěšného rozdavače knih. Člověk by měl být osvícen hloubkou a moudrostí obsaženou v knihách Šríly Prabhupády. Pokud opravdu zasvětíme svůj život jejich čtení a studování, uvidíme, že nám Šríla Prabhupáda dal ve svých knihách všechno.
To vám pak zcela jistě dá větší inspiraci dát je i ostatním. Máme-li něco velice cenného, čím více oceňujeme hodnotu této věci, tím více chceme, aby to zažili i další. Máme-li něco velmi cenného, chceme se o to podělit s ostatními. Když Mahárádža mluvil, velmi jsem ožil a znovu a znovu jsem si připomínal důležitost rozdávání knih.
Obzvlášť mě inspirovaly různé zvukové nahrávky a videoklipy se slovy vycházejícími z lotosových rtů mého duchovního mistra. Tato stejná slova, která mě v sedmdesátých letech pobláznila natolik, že jsem den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem chodil rozdávat jako šílený a někdy jsem tam strávil až 16 hodin za den. Když jsem tato slova uslyšel znovu, viděl jsem, jak je Šríla Prabhupáda pronáší, vyslechl jsem jeho touhu pro rozdávání jeho knih, velmi mě to inspirovalo. Šríla Prabhupáda řekl, že bude navždy žít ve svých knihách.
V Lílámrtě (životopis Šríly Prabhupády) je popsán výrok Tamála Kršny Mahárádži, že jediná chvíle, kdy Šríla Prabhupáda necítí bolesti hlavy je při naslouchání výsledků rozdávání knih. A Šríla Prabhupáda řekl, "Ne, naslouchání těmto výsledkům rozdávání knih mi dává život." To bylo v době, kdy byl Šríla Prabhupáda velmi nemocný. Ale zdůrazňoval, že poslouchání výsledků mu opravdu dává tolik života.
V těch dnech to zajisté bylo ve středu, na to jsme se zaměřovali. Aspoň pro
mě a mnoho dalších oddaných v naší společnosti není pochyb, že jsme se cítili
tou nutnosti rozdávat knihy Šríly Prabhupády tlačeni v mnoha směrech. Stalo
se konečnou nezbytností našich životů dohlížet na to, aby se jeho knihy rozdávaly.
O tomto výrazu, "nezbytnost života", často přemýšlím. Často máme sklony
myslet si, že smysl životní nezbytnosti je něco, co udrží duší v těle. Často
si myslíme, že to je jídlo nebo možná vzduch. Voda a vzduch jsou životními nezbytnostmi.
Jsou nezbytné pro udržení života v těle. Ale život je věčný, a Šríla Prabhupáda
používal tento výraz "nezbytnosti života". Pokud je života věčný,
co je pak ta pravá životní potřeba? Život má také své nároky, dokonce i bez
materiálního těla.
Šríla Prabhupáda říkával, že toto kázání, toto rozdávání knih, mu dává život. Ukázal nám sám na sobě, že toto udržuje jeho život a bude to udržovat jeho život. Do toho byl tolik ponořen. Jeho poselstvím bylo dát nám tuto transcendentální moudrost v podobě Šrímad Bhágavatamu a Čaitanja-čaritámrity, a abychom potom, co sami budeme studovat tyto knihy a pochopíme jejich obsah, šlo ven a způsobili, že ostatní budou také natolik šťastliví, že ocení velkou hodnotu knih Šríly Prabhupády. To je život.
Když se zeptáme, jak doopravdy pochopit, co je pro nás nezbytné, jak máme žít, jak můžeme být úspěšní, co je pravý život, odpověď je v kázání a rozšiřování poselství vědomí Kršny. Bhakti Vikása Mahárádža také zmínil, jak oddaní ve Slovinsku vložili rozdávání knih do středu svých činností a výsledkem toho bylo, že tam všechno znovu ožilo. To samé se stane, když si vzpomeneme, jak drahé byly Šrílovi Prabhupádovi jeho knihy, když vidíme na fotografii výraz Šríly Prabhupády, když mu zrovna přinesli nově vydaný pátý zpěv Šrímad Bhágavatamu, když vidíme, jak se smál od ucha k uchu, když občas slyšel nějaké příběhy oddaných, kteří šli ven rozdávat jeho knihy, když poslouchal jejich výsledky. Oddaní se vraceli zpátky a nesobecky nabízeli výsledky své těžké práce.
To je Maháprabhuovo poslání. Ve Šrí Čaitanya-čaritámritě je vysvětleno, že Šrí Čaitanya Maháprabhu chtěl, aby Nitjánanda Prabhu a Haridása Thákura šli ven a rozšiřovali Pánovo Svaté jméno. Když chodívali ven, říkával jim, "Přineste zpátky výsledky. Každý den přijďte a řekněte mi, kolik živých bytostí dnes zpívalo Haré Kršna. Bhaktivinóda Thákura popisuje, že není moc vysoká úroveň jít ven na ulici a žebrat o trochu mléka či rýže. Ale když tito dva záchranáři, Nitjánanda Prabhu a Haridása Thákura, chodívali ven na ulici, žádali lidi, "Prosíme, bolo Kršna, bhadža Kršna, koro Kršna šikšá." Prosí, "Prosím, učiňte Kršnu svým životem!" A co byly plody, které nabídli Pánu Čaitanjovi? Plodem jsou výsledky. Nepřinesli mléko nebo rýži. Přinesli něco, co Pána velice těšilo. Pán chtěl slyšet, kdo toho dne zpíval Haré Kršna, kdo se toho dne stal oddaným. To Mu dávalo velké potěšení.
Vzpomínám si, že když jsme v předchozích letech chodívali na maratóny v rozdávání knih, vzali jsme všechny prázdné krabice od rozdaných knih a umístili jsme je před vjásásán Šríly Prabhupády. To bylo naše věnování pro něj. Každý den jsme se vraceli a dali jsme ty prázdné krabice před něj. Jednou jsme celou chrámovou místnost naplnili prázdnými krabicemi.
To bylo naše věnování pro Šrílu Prabhupádu. Když jdou oddaní ven s touhou nějak potěšit Šrílu Prabhupádu a rozdávat jeho knihy, projeví se jistá speciální milost. Šríla Prabhupáda pak dává tuto zvláště speciální milost. Vzpomínám si na rok 1975, kdy jsem vedl Sankírtanové oddané. Myslím, že to bylo v Atlantě, kde Šríla Prabhupáda řekl, "Oddaní, kteří jedou ven v dodávkách a rozdávají knihy, dostanou mou obzvláště speciální milost." Pamatuji si to, jezdil jsem každý den dodávkou a rozdával jsem knihy a Šríla Prabhupáda řekl, "Oni dostanou ZVLÁŠŤ speciální milost." Myslel jsem si, "Už teď dostávám tolik milosti! Ale Šríla Prabhupáda říká, OBZVLÁŠŤ speciální?" Pamatuji se, že jsem o tom takto meditoval, "To chci!! Obzvláště speciální milost? Tu musím mít!!!" Toho dne, když se ke mně dostala tato slova Šríly Prabhupády, jsem ve skutečnosti složil slib. Modlil jsem se ke Šrílovi Prabhupádovi, "Prosím nenech mě nikdy dělat nic jiného, než být prostě jen vedoucím této bílé dodávky, abych mohl jít každý den rozdávat tvoje knihy." Samozřejmě nakonec to tak neskončilo, Kršna pro mě měl nějaký jiný plán. Ale Šríla Prabhupáda vám dá tuto milost.
Chtěl jsem říct ještě jeden příběh z mé osobní zkušenosti. Doufám, že to může oddaným pomoct, ale se pokusili o něco podobného. Pak budu považovat své úsilí za trochu úspěšné. Ale určitě to není žádné svědectví mého vlastního odevzdání se lotosovým nohám mého duchovního učitele. Myslím, že tato zkušenost jednoduše ukazuje, kolik milosti je Šríla Prabhupáda ochoten dát, když vykonáme tu oběť a uděláme něco, co ho tolik těší, jako když jdeme ven a kážeme a rozdáváme knihy. Je to příběh o tom, jak jsem se stal rozdavačem knih. Vidžaj Prabhu ten příběh zná, už jsem mu ho říkal. Rozdávání knih pro mě bylo vždy něco velice obtížného.
Hned od prvního dne, kdy jsem se přestěhoval do chrámu, mi dal chrámový prezident službu vzít si balík časopisů a jít do Providence na Rhode Islandu a stát uprostřed ulice a rozdávat časopisy. Bylo to tak těžké, byl jsem tak zmatený. Ale protože jsem přišel k vědomí Kršny díky tomu, že jsem dostal jednu z knih Šríly Prabhupády, věděl jsem, že to nějak těší Šrílu Prabhupádu. Celé roky jsem s tím bojoval. Někdy jsem doslova naříkal se slzami v očích, bylo to tak těžké. Stál jsem na rohu ulice, lidé chodili kolem a podivovali se, "Co se s tím člověkem děje?"
Nebyly to slzy z extáze. Ani jsem neplakal ze soucitu. Plakal jsem, protože bylo tak těžké oslovit někoho tváří v tvář na ulici a snažit se ho přesvědčit, aby si vzal knihu. Ale přesto jsem pokračoval. Někdy jsem se zastavil a sedl jsem si. Z rozdávání knih jsem nikdy nenosil velké výsledky. Někdy mě chrámový prezident stáhl zpět a dal mi jinou službu, protože to pro mě bylo tak těžké. Pak jsem mu řekl, "Nech mě to zkusit ještě jednou", a on mě zase poslal ven. Takto to šlo pár let. A pak jsem jednou byl na cestovním sankírtanu a uvědomil jsem si, že jestli mám zůstat oddaným, musím prostě jen dál rozdávat knihy Šríly Prabhupády. Vím, že to je moje jediná naděje. A pokud se chci kdy stát oddaným a nestat se démonem, je to moje jediná naděje.
Hodně moc jsem se modlil, a zničehonic toho samého dne, mi zavolal chrámový prezident. Chtěl, abych se vrátil do chrámu a vařil. Myslel jsem si, "Co to je? Jak je to možné? Jak můžeš udělat takovou věc? Já MUSÍM rozdávat knihy, prostě MUSÍM." Chrámový prezident řekl, "Ne, ty jsi teď náš jediný bráhmana, potřebujeme, aby nějaký bráhmana vařil pro Božstva." Protestoval jsem. Vysvětlil jsem mu, "Nebudu žít. Nebudu moct přežít. Musím to dělat." On na to řekl, "No, nemáš zrovna moc výsledky." A já jsem řekl, "Já vím, že nemám moc výsledky. A stejně, ty to nechápeš, já to MUSÍM dělat." Ale chrámový prezident mě nakonec donutil se odevzdat. Musel jsem se vrátit a vařit. Jakmile jsem se vrátil, zjistil jsem, že má představu, že budu vařit pětkrát denně pro Božstva.
Takže jsem pak byl denně asi 10 hodin v kuchyni a vařil jsem. Musel jsem udělat snídani, oběd pro všechny oddané, mléčné sladkosti, pak jsem musel připravit ovocné chody. Skončil jsem asi ve čtyři odpoledne. Chrámový prezident mi pak řekl, "Až skončíš se svými povinnostmi v kuchyni, měl bys jít na harinám." Říkal jsem si, "Jak je to možné? Jak bych mohl jít na harinám?" Začal jsem si říkat, "Musím jít ven. Musím jít ven a rozdávat knihy Šríly Prabhupády. Zapomeň na harinám! Přitáhl mě sem zpátky, abych vařil, takže si udělám své věci, ale místo abych šel na harinám, půjdu ven rozdávat knihy!" Chodíval jsem tedy každý den dolů do kuchyně a po skončení vaření jsem se ve sklepě převlékl do karmí oblečení. Nějak jsem se pak prosmýkl zadními dveřmi, aby mě nikdo neviděl. Šel jsem ven a rozdával jsem knihy jen pár hodin. To bylo na tom nejtěžším místě v Bostonu, kterému se říká Harvardovo náměstí. Je to místo, kam chodívají všichni ti profesoři a studenti z Harvardovy univezity. Oni byli tak nafoukaní. Takže jsem znovu zjistil, že stojím na ulici a naříkám. Bylo to tak těžké. Ale nutil jsem sám sebe to dělat. Ale jednoho dne jsem měl velice úžasný zážitek, a jsem si jist, že každý, kdo rozdává knihy, ví o takových zážitcích. Neříkám vám nic nového nebo neznámého, žádné tajemství.
Samozřejmě to tajemné na tom je, jak Šríla Prabhupáda dává svou milost, pokud se jen snažíme dělat něco, co ho těší. Dostal jsem tuto velice úžasnou chuť, jakou jsem nikdy předtím neokusil. Bylo to prostě tak hluboké. Byl to ten nejhlubší zážitek. Jak jsem tak stál uprostřed Harvardova náměstí, cítil jsem se tak blažený, že mám tu možnost rozdávat knihy Šríly Prabhupády. Vracel jsem se do chrámu každý večer poté, co jsem se tam cítil tak blaženě. To byla zkušenost, kterou jsem neměl celé ty roky. Obvykle to byly slzy a utrpení. Někdy jsem byl vzhůru celou noc, nechtělo se mi jít spát, protože budu muset ráno vstávat, všechno uteče tak rychle a zase budu muset jít ven a rozdávat knihy.
Takže abych to zkrátil, lehával jsem občas takto úplně vzhůru a koukal jsem se do stropu. Tak těžké to pro mě bylo. Ale pak jsem dostal tu chuť. A pak mě chrámový prezident vídával, jak chodím večer po chrámu a jsem tak blažený, a ptal se mě, "Z čeho máš takovou radost?" Nechtěl jsem mu říct, co dělám, protože jsem měl chodit na harinámy. Řekl jsem mu, "Moc pěkně se mi vařilo pro Rádhu Gópívallabhu." (směje se). Pak po nějaké době přišel na to, že takto vždy proklouznu ven a chodím každý den rozdávat knihy. Zavolal si mě do kanceláře a řekl, "Zjistil jsem, proč máš takovou radost." A pak, "Tak dobře, rozhodl jsem se, že dám do kuchyně někoho jiného. Tady jsou klíče." Dal mi klíče od dodávky, dal mi čtyři oddané a řekl, "Teď odsud vypadni a jdi rozdávat knihy!" (potlesk) Tak to skončilo. Odjel jsem.
Ještě toho dne jsem odjel. Brávali jsme s sebou tolik knih, že tu noc, kdy jsme opouštěli chrám, nebylo v dodávce ani dost místa na spaní. Jediná šance, jak se vyspat, bylo někde zastavit a rozdat dost knih na to, abyste měli trochu místa na spaní. Zaplnili jsme celou dodávku, pak jsme odjeli a rozdávali jsme knihy. A zůstal jsem tam celé roky. Tak to bylo. To byla ta bílá dodávka, kterou jsem chtěl řídit po zbytek života. Kršna mi nějak dal aspoň pár dalších let.
To je důkaz toho, že je v tom tolik chuti. Je to náš život. A Šríla Prabhupáda je ochoten dát ji každému, kdo prostě jen vykoná nějakou oběť, kdo ukáže, že chce něco dělat, kdo chce dát život Šrílovi Prabhupádovi. Proto Šríla Prabhupáda říkal, "Když budete kázat a rozdávat mé knihy, dáte mi život. Budu žít navždy." Když tedy budeme prostě je meditovat tímto způsobem a budeme se snažit udělat nějakou osobní oběť, abychom dali život Šrílovi Prabhupádovi, pak on je připraven poskytnout každému z nás svou milost, pokud si jen budeme pamatovat, že jeho knihy jsou mu tak drahé, že toto poselství rozdávání knih je mu tak drahé a že mu také drahým zůstane. Jak řekl, "Budu navždy žít v mých knihách."
Měli bychom tedy vždy cítit, že máme naději, že rozesmějeme Šrílu Prabhupádu, máme naději, že ho můžeme potěšit našim úsilím podílet se nějak na tomto úžasném hnutí, rozdávat Svaté Jméno, Šrímad Bhágavatam, Čaitanja čartitámritu a všechny další jeho knihy.
Oddaní, kteří toto děláte, beru si prach z vašich nohou na svou hlavu a modlím se, "Prosím požehnejte mi, abych mohl nějak zůstat užitečným a přinášel tímto způsobem život Šrílovi Prabhupádovi po zbytek života mého." Chci poděkovat vám všem, kdo rozdáváte knihy, a jestli se teď někdo z vás cítí, že by mohl jít ven a zkusit to, tak vám děkuji také za to, že jste mě poslouchali Děkuji vám. Hare Kršna.